Jak to všechno začalo? Mainské kočky...

22.07.2018

Zaznamenaná historie a dokumentované rané popisy plemene mainské mývalí kočky. 

Před dvěma sty lety byly mainské mývalí kočky (Maine coon cats) jednoduše nazývány "Mainské kočky" ("Maine Cats"). Kde a kdy se slovo mývalí ("coon") přidalo do názvu plemene, není zcela jisté, ale je pravděpodobné, že k tomu došlo až v pozdním osmnáctém století . Těmto raným kočkám, známým jako "mainské", byl název mývalí ("coon") přidán před rokem 1865 (v publikacích známého mainského autora tohoto období, s nímž vyrůstala jeho "mývalí kočka", která se jmenovala "Polly").

Nejstarší spisovatelkou popisující mainské kočky byla F.R. Pierce. Paní Pierce, Američanka ze státu Maine, napsala kapitolu o mainských mývalích kočkách "Maine Cats" pro "Knihu koček" ("The Book of the Cats"). Tato klasická kniha, publikovaná v Anglii roku 1903, byla sepsána anglickou autorkou Frances Simpson. Paní Pierce napsala kapitolu o mainských kočkách s použitím svých rozsáhlých osobních znalostí a zkušeností. Zahrnula i komentáře z její korespondence s majiteli mainských koček devatenáctého století. Tato kniha a popis mainských koček je návodem pro chovatele a milovníky koček i v dnešní době a je nápomocná pro správné hodnocení historického původu koček, které nyní známe jako mainské mývalí.

Podle paní Pierce byly mainské kočky velmi rozšířené dávno před publikací "Knihy koček, 1903". Ve skutečnosti byly přítomné v několika generacích již před občanskou válkou a podle ní, se v některých oblastech Maine plně rozšířily v osmdesátých letech 19. století.

První kočka paní Pierce, kterou v roce 1861 vlastnila spolu s bratrem, byl mainský kocour "Captain Jenks of the Horse Marines ". Tohoto kocoura popisuje jako jednu z "dlouhosrstých koček plemene, jež se často označují jako mainské kočky a jejichž příchod dosahuje daleko za paměti nejstarších obyvatel."

Z této poznámky je zřejmé, že paní Pierce se dotazovala starších příbuzných a přátel na jejich mainské kočky a v dívčím věku poslouchala příběhy o těchto kočkách.

"... píši o těchto kočkách již dlouhou, dlouhou dobu" autentizuje historicky přítomnost rozeznatelného druhu kočky, známého jako mainská, přítomného v Maine před obdobím občanské války v roce 1861; dávno před tím, než měla svého vlastního mainského kocoura "Captain Jenks of the Horse Marines ".

Mainské kočky na výstavách - hnědé tabby

Píše o svém známém, panu Robinsonovi, jehož mainský kocour "Richelieu" zvítězil jako best in class na kočičí výstavě v roce 1884 v Bangoru v Maine. Tato zmínka určuje datum, na které se odvolává v následujícím odstavci, kterým popisuje rozšíření mainských koček v osmdesátých letech 19. století. "V té době [výstava z roku 1884] bylo pobřeží Maine bohaté na jemné exempláře dlouhosrstých koček, to bylo předtím, než se začaly prodávat. Mám na mysli hlavně hnědé tabby." "... V Maine mají velmi jemné hnědé tabby ... Je to jedno z velkých tajemství přírody, jak se stále vyvíjejí - dříve i nyní, ale ne vždy jsou to takto jemné typy." "... tabby jsou také dobré ... rozložené podél pobřeží a na poměrně velkou vzdálenost, možná šedesát kilometrů nebo i více, ale nedozvěděla jsem se, že by se vyskytovaly i v severní části státu, Který je méně hustě obydlen. " Tato pozorování poskytují naprostou jistotu, že mainské kočky se vyskytovaly v pobřežních oblastech Maine počátkem 19. století a že byly i tehdy uznávaným typem koček. V následujících desetiletích se mainské kočky stále více rozšiřovaly a často získávaly uznání na výstavách. Hnědá tabby v té době pravděpodobně dominovala plemenu.

Mainské kočky námořního původu

To, že původní předkové mainských koček, přišly do Maine přes moře, bylo paní Pierce jasné. I když ještě v roce 1869 byla mladou dívkou, vzpomíná, že poprvé viděla dvojici modrookých bílých malých koťátek, vyhlížejících z kapsy námořníka. Paní Pierce později osobně vlastnila jedno z jejich bílých potomků. "Od té doby se na mnoha nečekaných místech vynořila bílá koťata s modrými očima." Paní Pierce vyvětluje, že "Maine v té době patřilo k největším státům Unie v oblasti stavby lodí, obyvatelé přístavních měst byli často pány svých vlastních plovoucích paláců a vozili celé rodiny s sebou do cizích zemí , ... "

Pečlivě vysvětluje, že "domácí zvířata různých plemen byla kupována v cizích přístavech, aby děti bavila na palubě lodi nebo si děti dělaly mazlíčky z živého nákladu...". "Proto kočky našly cestu téměř ke všem pobřežním městům - mnohem více v minulosti než v této době [před tiskem v roce 1903], kdy se plachtění stalo pouhým prostředkem pro získání peněz. " ... ", ty, které tam najdeme [kočky], se mohou bezpečně nazývat domorodci. " Tato poznámka ukazuje, že genetická základna mainské kočky byla založena námořními rodinami, které milovaly kočky a že se snížením lodního průmyslu měnila dále jen málo.

Námořní kapitáni se starali o kočky

Paní Pierce připadal příchod dvojice bílých koťátek s dlouhou srstí, jež byla darována námořníkovi lodním kuchařem, pozoruhodný a nezapomenutelný. Její dívčí svědectví a pozorování zachycují a dokazují pečlivou péči, které se dostávalo prvním mainským kočkám. Díky tomu si toto plemeno dokázalo zachovat po dvě století své dědictví. Poznamenává, že tato koťata "rostla a byla ošetřována nejněžnější péčí." Když jejich majitelé získali perfektního kocoura k chovu, byla původní dvojice koček poslána k příbuzným. Tato dvě koťata by mohla být součástí původního genetického souboru raných bílých mainských koček. Druhý zdroj bílých mainských koček byl zaznamenán také příjezdem do Maine přes moře. Matka kočky s názvem Swampscott, bílá mainská, byla popsána v dopise paní Pierce. ... "Pradědeček mého kocoura byl přivezen do Rockportu v Maine z Francie, byl bílý s modrýma očima." Paní Pierce se zmiňuje ještě o dvou dalších námořních kapitánech, což ještě více dokazuje námořní vliv jak na vývoj plemene, tak i na péči o mainské kočky. V období kolem r. 1885 vlastnil kapitán Condon jemnou krémovou mainskou kočku, jejíž koťata byla známá jako "vykazující velkou sílu, tvar, kosti a šlachy". Kapitán Ryan byl zmíněn osobně paní Pierce, jelikož měl v jedné chvíli čtyři generace po své černé kočce a byl mimořádný ve výběru domova pro svá koťata. "Milovali své kočky jako děti," píše o kapitánovi Ryanovi a jeho rodině, "a po dlouhá léta hledali vhodné lidi, kterým by mohli věnovat svá koťata." Upřednostňovaným místem pro odpočinek vysloužilých námořníků byla pobřežní města a malé vesničky podél pobřeží Maine. Vzhledem k tomu, že mnoho námořníků milovalo své kočky a opatrovalo jejich koťata, je v dějinách a vývoji mainské kočky přímo výrazná slaná mořská příchuť. "Po dlouhou dobu se dlouhosrsté kočky zdály být omezeny hlavně na pobřežní města a vesnice, ale majitelé je s nejlepšími úmysli předávali svým sestřenicím,bratrancům a tetám, což je rozšířilo do vnitrozemí,".
Dokonce i poznámka o barvách byla mezi jejími fakty zobrazujícími vývoj mainské kočky. Jasně popisuje, které barvy byly dominantní ... "Silné barvy převažují, bílé, černé, modré, červené a krémové, tabby jsou také dobře rozdělené a předávané ..." Vzácné barvy, jako kouřové, se nacházely pouze u jednoho ze dvou set koťátek, jak odpovídá agent na její dopis. "Stříbrné a činčily nejsou běžné," píše a tyto barvy nejsou u mainských mývalích koček běžné i v dnešní době. Charakteristická dlouhá srst a přírodní vzhled těchto koček jsou vytvořeny "chladným klimatem a dlouhými zimami, s čistým vzduchem plným ozónu. Toto je tím, co potřebují k rozvoji svých nejlepších vlastností, ..." Mainská kočka se stala populární. Ale její původ se stal, díky této popularitě, rozostřeným a někdy i zapomenutým. Potomky těchto koček dnes nazýváme mainské mývalí a jsou mezinárodně uznávané jako výstavní kočky a mazlíčci nejkvalitnějšího typu. Mainská mývalí kočka dnešní doby má nezaměnitelnou historii a rozeznatelné dědictví a její předky v rodokmenech dokážeme vystopovat až k dlouhosrstým kočkám ze státu Maine.

Poznámky:
Citáty: Kniha koček, Simpson, kapitola XXVIII, F.R. Pierce,
publikoval Cassell and Company Limited 1903

Překlad článku z anglického originálu - https://maine-cooncat.com/authentc.html s laskavým souhlasem Beth Kus - chovatelská stanice Dirigo

© Zdeněk Soukup

Share